I přes omezený rozpočet se architektovi podařila navrhnout skutečně povedená dřevostavba

Redakce | Pondělí, 01. červenec 2024 |

„Já jsem stavěl barák jednou. Pravděpodobně už nikdy žádný stavět nebudu. I když jsem si tohle místo tak úplně nevybral, líbí se mi tady natolik, že odtud ani nechci."

Těmito slovy mě David přivítal na příjemné terase s velkým pohodlným gaučem. Popíjeli jsme domácí mátovou šťávu, kochali se výhledem na rozsáhlý zelený prostor, obehnaný v dálce u lesa plotem, a kdesi za zády tušili bungalov jeho bratra, který stejně jako on oproti jiným investorům nemusel řešit pozemek. Oba už ho totiž měli. „Ty zasazené stromy kopírují můj pozemek. Zbytek patří rodině a sklízí se tu tráva pro koně." Celý dům je záměrně orientovaný tímto směrem. „Dodává mi to luxusní atmosféru života na samotě. Na vesnici nevidím, od začátku jsem architektovi říkal, že se chci dívat na les."

„Lehounká" cesta ke dřevu

O dřevu byl jako první přesvědčený Davidův bratr. I projekt měl dřív, kvůli chybě úřadu se špatně zakresleným pozemkem se však stěhoval až jako druhý. Jeli se společně podívat na realizaci jedné dřevostavby, kde se David snažil zjistit, jak se v ní cítí. Do té doby si neuvědomil, že když žil v Americe, většina domů tam byla dřevěných.

„Kamenný nebo cihlový dům je tam velmi neobvyklý, aspoň na západě. Tady to ještě tak samozřejmé nebylo, takže tu vládl jistý skepticismus, zda se dům nezhroutí, neshoří, nesežere ho červotoč a podobně." Z návštěvy si jako nejsilnější dojem odnesl to, že na něj dřevostavba působila „lehounce", což mu do představy skvěle zapadalo. Hledali tedy s bratrem architekta, který se na dřevostavby specializuje, a jednoho takového našli přímo v obci, kde žijí.

Pohádkové zadání pro architekta

David pracuje z domu jako kreativec v tvorbě animovaných filmů, což při plánovaní bydlení nezapřel. Když od architekta dostal zadání popsat představu o každém místě v domě, neřešil, jak mají vypadat, ale jak se na nich chce cítit. „Při tvorbě příběhu se vžiju do postavy, a než jdu spát, prožiju s ní sekvenci v místě, kde jsem nikdy nebyl, ale chtěl bych být. Film je pak autentičtější, nevymýšlíte ho přes události, do nichž postavu vložíte a ona musí například projít lesem. Jde tam z autentických důvodů, má motivaci, která ji do lesa láká. A stejně jsem postupoval i tady."

Výsledkem tedy byly instrukce typu „cítit se v patře jako na chatě u lesa" či „obývák jako vzdušný prostor kolem rodinného ohniště, kam se všichni slezou ze svých pokojů". U ložnice akcentoval světlo a u dětských pokojů pak prostor pro společné aktivity i vlastní místo, které budou vnímat jako své, nikoli rodičů.

Zašívárnu pro všechny

Obzvláště precizní byl při popisování pracovny, v níž tráví většinu dne. Viděl ji jako věž, z níž může pohlédnout do kterékoli strany, „aby nutnost trávit život v budově mohla být kompenzována iluzí pobytu na vrcholu hory, v přírodě, venku, skoro až z pozice otevřené místnosti". Na věž nakonec nedošlo, protože třetí patro by znamenalo výrazně větší náklady, v pracovně je ale místo toho patro s postelí a kruhovou vyhlídkou do přírody, jemuž říká „samotka". Přesně koresponduje s jeho slabostí pro útulná místa, kam se člověk může schovat.

„Miluju naši chaloupku v Jeseníkách, kde dědeček postavil takové kajutky, aby se tam vešlo co nejvíce lidí a měli své soukromí. Celá ta místnůstka je vlastně jenom postel a malé okýnko. A to já jsem tady chtěl mít taky." I architekt na jeho adresu hned poznamenal, že zjevně má rád „zašívárny" – každá místnost v horním patře tu svou má. Řešení s galeriemi se ve výsledku přibližuje představě věže, byť například balkonu u pracovny se David musel vzdát. Ustoupil argumentu, že „kdo má velkou zahradu, neleze na balkon", ale dnes lituje, že nedal na svou intuici. On by na něj lezl.

Omezený rozpočet na stavbu

Jako svobodný mladý muž měl David na startu nespornou výhodu vlastního pozemku. Finanční nárok tak pro něj představovala pouze stavba a byl rozhodnutý nezatížit se hypotékou do konce života. Došel tedy k částce, která mu připadala adekvátní, a architekta vyzval: „Pojďme zkusit vymyslet barák na tuhle cifru." V průběhu ale pochopil, že nemá šanci to splnit.

Realizace stavby se posunula do doby covidového lockdownu, kdy veškeré ceny stavebních materiálů a následně i práce začaly prudce zdražovat. Když původně vybraný zhotovitel zkrachoval – naštěstí před podpisem smlouvy – a David hledal nového, chodily mu nabídky s o několik miliónů vyšší cenou realizace. „Až tehdy mi došlo, že nestavím luxusní barák, ale velký. Kdybych se chtěl držet původního rozpočtu, musel by být menší."

První zkušenost se sloupkovou konstrukcí

Zhotovitele nakonec našel v okruhu rodinných známých. Stal se jím tesař s výbornými referencemi, který dosud domy na zakázku nestavěl, jen ten vlastní. Rozhodli se nevyužít prefabrikované panely, ale slovy Davidova otce „technologii sirek", tedy sloupkovou konstrukci realizovanou přímo na místě. Byla levnější a poskytovala možnost se i v průběhu stavby rozhodnout ke změně. I proto nechtěl stavbu na klíč, musel by mít o všem jasno dopředu. Jeho naturelu bylo bližší nechat si připravit jen hrubou stavbu včetně sádrokartonů – na průběh této fáze dohlížel sám architekt – a nemohl si vynachválit přístup zhotovitele.

„Jeho ambicí bylo, aby dům byl kvalitní a reprezentoval jeho práci. Byl naprosto precizní a stavěl, jako by to dělal pro sebe. Lidé, kteří tady jeho práci viděli, chválili pěkně nastavené úhly, nic nikde nehaprovalo. Velmi se snažil, aby to byl jeho portfoliový dům." Zhotovitel sám přicházel i s nápady na různá vylepšení, například nepoužít obyčejný sádrokarton. Pro Davida to sice představovalo o několik desítek tisíc větší investici, ale rád se nechal přesvědčit. Stejně tak má dnes v garáži třífázové zásuvky na nabíjení elektroauta, přestože „zatím" jezdí hybridem.

Minimální potřeba přitápění

„V průběhu stavby jsme se rozhodli připlatit si za lepší sádrokarton. Jednak z protipožárních důvodů – dá vám asi o půl hodiny víc času utéct, hlavně ale mám pocit solidních stěn, které jen tak někdo neprokopne." Tyto stěny navíc příjemně drží teplo v domě. Rodina topí jen od listopadu do března, a to i díky nadstandardní dřevovláknité izolaci, u níž trvá dvanáct hodin, než teplotu propustí.

„Dům je nízkoenergetický, ale výsledek testů byl blíž k pasivu," chválil David precizní práci stavitele. Svůj dům vnímá jako mnohem modernější než v Americe, kde si při další návštěvě už dřevostaveb cíleně všímal. „Běžně používají třeba jednoduchá okna, zatímco my máme trojsklo. Portálová okna, kdy je de facto celá jedna obýváková stěna prosklená, nám i v zimě, když svítí sluníčko, vyhřeje prostor o dva tři stupně a topení se automaticky vypíná."

Předvídavost jako zcela nutná součást příprav

„Dřevostavba vůči zděnému domu velmi slibně obstojí," prohlásil nakonec David, „ale člověk u ní musí přemýšlet dopředu, než se začnou dělat rozvody." Postupně došel k názoru, že bude nejlepší si v první fázi pořídit stavbu, v níž bude moct bydlet, a zbytek dovybavit postupně. Díky tomu si mohl nechat dodatečně nainstalovat například vestavěný nábytek do dětských pokojů, schody na vnitřní galerie či klimatizaci. V patře má připravené rozvody na kuchyň, aby bylo případně v budoucnu možné dům přebudovat na dvougenerační. Nevyužitá zřejmě zůstane příprava na centrální vysavač, protože praxe ukázala, že robot v kombinaci s bezdrátovým vysavačem stačí.

Nezkušenost prvostavebníka

Zmíněné vypínače jsou tím, co mladé manžele na domě dnes trápí nejvíc. „Věřil jsem, že se objeví tam, kde jsem na ně při ústní dohodě ukázal, ale někde chybí. Řemeslník se asi rozhodl, že tam nebudou, a já jsem zřejmě nebyl dostatečně důsledný. Chtěl jsem i víc zásuvek, ze zkušenosti s bydlením v místnosti, kde jich bylo málo."

Chybějící vypínače tam, kde bylo třeba překonat po zhasnutí světla kus temné místnosti, David vyřešil světly s pohybovými čidly. Subdodavatele si sháněl sám. Rodinné kontakty se mu osvědčily, problémy však nastaly u ostatních neověřených řemeslníků. Ať už právě s elektrikářem, nebo s klempíři, s instalatéry... „Snažil jsem se požadavky zadávat detailně, ale nenapadlo mě napsat je na papír, vizuálně zakreslit. Někteří pak tvrdili, že si na nic takového nevzpomínají."

Stavebníky potrápil i prasklý anhydrit. „Ten vůbec nedoporučuju. Výrobci vám totiž neřeknou pravdu o jeho vysychání. I přes letní měsíce to trvalo půl roku, a protože je na bázi sádry, je jako houba, která dokáže vlhkost znovu nasát." Dnes by raději šel do předvídatelnější cementové stěrky, kterou architekt původně navrhoval. K anhydritu se David nechal přesvědčit dodavateli, ale zpětně této zkušenosti lituje. Musel si půjčit vysoušeče a další dokončovací práce se odsouvaly na neurčito.

Přiměřeně chytrý dům

Vzhledem k rozpočtu se David rozhodl nerealizovat v domě technickou místnost. Architekt tak dostal za úkol umístit technické prvky do interiéru. Pro jejich důmyslné skrytí navrhl v projektu vestavěné skříně. I tak Davida v reálu velikost plynového kotle v koupelně a rekuperace v chodbě nemile překvapila. V domě je nakonec i klimatizace, ovládaná přes wifi, kterou si David vymyslel v průběhu. „Ne tak pozdě, aby už se nedaly udělat rozvody, ale kdybych o ní přemýšlel ve fázi projektu, chtěl bych ji zabudovat." Dále zmínil, že mají solární ohřev vody, ale už ne přípravu na fotovoltaiku.

I podlahové topení by dnes zvažoval také do patra. Tam má radiátory s chytrými hlavicemi, které ovládá telefonem stejně jako alarm či kamery. Poté, co si dokoupil ovládání na kotel přes internet, může na dálku i topit. Kdyby se v rozpočtu mohl více rozmáchnout a měl dnešní zkušenosti, přidal by si na chytrou domácnost, aby ji měl v jedné aplikaci, ne v několika různých.

„Vnímal jsem ji tehdy jako luxus, dnes bych řekl, že by to měl být spíš standard. A čím víc kabelů do dřevostavby dostanete při stavbě, tím líp. Nechal bych si tam dát třeba USB-C výstupy na nabíječky nebo světla, která se náhodně rozsvěcují, když nejste doma. V ideální situaci bez ohledu na omezené finance bych rozhodně jako volbu, která se vyplatí, doporučil technickou místnost." Také pochopil, že i když člověka během stavby ve vznikajícím prostoru napadají užitečné změny, jde s touto svobodou ruku v ruce i zvýšená potřeba důsledného vedení jejich záznamů.

Finální pocity z dřevostavby

S Lucií se David seznámil v době, kdy už ležela základová deska budoucí dřevostavby. Nemluvila tedy do dispozic, jen do vybavení interiéru a zahrady. Poslední nedávnou úpravou bylo vybudování schodiště ke třetí galerii a ona od začátku cítí, že tohle bude její místo. „Je tam jediné okno s výhledem na východ slunce. Kdyby to bylo na mně, orientovala bych ten dům víc na východ," připustila a David se smíchem kontroval, že asi tedy bylo dobře, že se seznámili až později. Celkový dojem obou je ale dnes jednoznačně pozitivní.

„I když jsem popsal věci, které nedopadly nebo ta cesta byla krkolomná, ve výsledku jsou to detaily, se kterými se dá pěkně žít. Když už něco nějak je, je lepší to přijmout než se tím zbytečně dlouho trápit. Obecně tak u mě převažuje vděčnost, že se to povedlo, a spokojenost." To mi potvrdila i Lucie, která celou rodinu nechala ve vesnici ve východních Čechách a stěhování sem pro ni představovalo výraznou změnu.

To, jak je dům světlý, čistý a útulný, jí dopřává bezpečný pocit domova, který tak dnes už i nazývá. David povídání zakončil krásnou myšlenkou: „Beru to tak, že stavbu není třeba brát jako umělecké dílo, na prvním místě je smysl pro praktičnost a atmosféru. Dům nemusí být dokonalý, ale musí se v něm dobře žít. A to v našem případě rozhodně platí."

Autor článku pro časopis DŘEVO&stavby: Dagmar Digma Čechová

Hodnocení uživatelů: 0 / 0
Líbil se Vám článek?00